Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na domácí scéně jsou přesně 3 lidé, o kterých jsem si naprosto jist, že ať se postaví do čela téměř jakékoliv kapely na hardcorové scéně, tak to bude skvělé. Shodou okolností všechny tyto tři figury betonovaly základy domácí punk-hardcorové scény. Každý svým způsobem trochu jinak, ale všichni rozhodně významným způsobem, který byl inspirací pro další generaci hardcorové mládeže. A kdo je touto „svatou trojicí“ domácího hardcoru? Tomáš Mládek z FLOWERS FOR WHORES nebo REPELENT SS (dříve například KEVORKIAN), Marek Zeman z REMEK (dříve LAKMÉ nebo DAKHMA) a pak také Milan Trachta řečený Banán, který v současnosti řve v HANBĚ. Už když Milan opouštěl LAHAR, věděl jsem, že ať už jeho kroky budou směrovat kamkoliv, bude to živě autentická a silná kapela. A Dámy a pánové, tady to máme…
JUST FOR BEING, PIPES AND PINTS a LAHAR v jednom punkovém kotli. Co od toho čekat? V první řadě punk, který se s tím prostě moc nemaže. Z HANBY je na míle daleko cítit určitá spontálnost a lehkost, obrovskou devizou této vlastnosti je to, že má jejich hudba velmi bezprostřední energii. Zajímavým atributem alba „Silou kovadliny“ je pro mě i to, že se do jeho materiálu, snad krom hymny „Mělký hrob“, nedostanete hned na první poslech. HANBA v tomto ohledu nehraje na hitovky, jež vám zabrnkají na první signální. K jednotlivým skladbám vede trnitější cesta, kterou se ale vyplatí prošlápnout. Odměnou vám budou výborné texty a živé koncerty, které už teď patří mezi absolutní špičku toho, co domácí scéna může nabídnout.
Banán se moc často neobtěžuje s intonací, a pokud ano, pak to nejsou moc návykové melodie. O to víc je ale rozumět tomu, co říká, což je u HANBY naprosto bazální esence. Nějaké typicky punk-rockové sborové melodické punkové refrény najdete velmi poskromnu, jeden takový je na konci písničky „Kosa a kámen“, ale vlastně to bude asi jediný případ.
Instrumentálním motorem, jež pohání tuto mašinu, je pak jednoduchá punk-rocková hoblovačka, která rozhodně není v ničem objevná, ale současně ani nenudí. Krom vyloženě tří i dvou-akordových riffů, jejichž největší devizou je vnitřní lauf a tah na branku, tu ale najdete i spoustu žánrových přesahů, které přirozeně vystoupí až po delších posleších. Hned titulní skladba „Silou kovadliny“ je takový případ, který sólovou kytarou koketuje třeba i s americkým country. Tyto stylové příměsi vstupují postupem času tak nějak mimoděk a přirozeně. Nenajdete zde nic, co by působilo jakýmkoliv způsobem násilně nebo účelově.
Tracky málokdy přesáhnou dvě minuty, což je možná škoda, protože toto LP končí přesně v té chvíli, kdy se do něj trochu ponoříte a nezbývá, než ho sjet od začátku ještě jednou. V každém případě je z HANBA mého pohledu vedle třeba emo-punkových veteránů z REMEK jedna z nejzajímavějších kapel, jež se u nás za poslední dobu na této scéně zrodily. A jak už jsem výše psal – u obou kapel jsou živé koncerty o mnoho levelů výš, než studiovky. Takže dnes se na vás těším na Sedmičce…
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.